25. listopadu 2011 v 0:56
|
Ehm...zdá se mi to, nebo se z Honzy pomalu, ale jistě stává hlavní postava? :D Tentokrát tu je kromě něj i pár lidí z Havraspáru...nepřikrášlení, v celé své kráse !!! >.<
SPOJME SE!

Honza pospíchal pryč co nejrychleji mohl a v hlavě mu skákaly myšlenky jedna přes druhou. Sotva se soustředil na to, že musí najít Tomáše Vaňka. Myslel jenom na to, co říkala McGonagallová a na svou novou kouzelnou pomůcku. Aniž by si to uvědomil, automaticky vyšel několik pater nahoru - směrem k nebelvírské společenské místnosti. Jenomže v tu ránu mu vytanula na mysl jiná profesorčina slova: ,Nikomu nic neříkejte...'
Zastavil se. Snažil si vzpomenout, kde sídlí Havraspár. Vydal se po točitém schodišti zase zpět dolů. Havraspárští chodili trochu jiným směrem než oni. Zahýbali v prvním patře někam doprava...šel tedy tím samým směrem, do dlouhé chodby, až došel k jedinému dalšímu schodišti.
Aha, pomyslel si, tohle je západní strana hradu! Nemohla by to tedy být Západní věž?
O několik minut později vyšlapal až nahoru. Kruhové odpočívadlo bylo pokryto tmavomodrým kobercem a stály tam jedny bronzové dveře. Byly opatřeny jen jedním klepadlem. Honza za něj vzal a jednou prudce bouchl. Klepadlo se proměnilo na ptačí hlavu, nejspíš orla, a rozespalým hlasem zahučelo:
,,Ty nejsi z Havraspáru!"
,,Ne, to nejsem, ale nutně někoho sháním."
,,Jo tak nutně?"
,,Jo! Posílá mě profesorka..."
,,Dobře dobře, ale budeš muset počkat tady, než někdo přijde."
,,To ale může trvat kdovíjak dlouho! Vím, že neznám heslo, ale..."
,,Tak prrr! My, Havraspár, se nikdy nesnížíme k něčemu tak ubohému, jako jsou vstupní hesla!" Hlava orla teď vypadala vztekle.
,,A jak se teda chodí dovnitř?"
,,Pomocí hádanek - já položím otázku a student odpoví. Dobré, ne? Ale asi nemá cenu říkat hádanky někomu z Nebelvíru, hahaha!"
,,Co jako? Že na to nejsme dost chytrý?!"rozčilil se Honza. A v tom se ty bronzové dveře rozletěly. Orel na klepadle, zaražený tou náhlou rychlostí, zapomněl nadávat a když dveře narazily na protější stěnu, ozval se slabý výkřik bolesti a něco jako ,Můj zobák!'
Vyšla z nich jedna dívka, kterou znal jednak z vlaku do Bradavic a jednak z hodin Bylinkářství - Tereza Gitterová.
,,Ahoj", řekl jí, ale ta ho neslyšela. Vypadala rozčileně a utíkala bez rozmyslu dolů ze schodů. Honza si pomyslel, že pokud nezakopne a nesvalí se dolů až do prvního patra, tak bude mít velké štěstí. Pak ze dveří vykoukla blonďatá hlava a ustaraně se za ní koukala.
,,Ahoj, Tome", pozdravil zase Honza a tentokrát se mu dostalo i odpovědi. ,,Shání tě McGonagallová..."
,,Já vůbec nechápu, co to s ní je!" Tomáš si ho už přestal všímat a vyklonil se přes okraj zábradlí dolů. Sledoval Terezu. ,,Myslí si, že jsem měl něco s Bárou! Věřil bys tomu? S tou, která vypadala jako příšera!"
,,No, do toho mi asi nic není..."
,,Vždyť jsem jí viděl jenom týden, pak utekla, ne? Nemůžu za to, že mi od ní chodily milostný dopisy, já je ignoroval! Nemůžu za to, že mi Bára říkala cukre!"
,,Ona...kdy ti psala naposled?" vydechl Honza. Nic jiného ho v tu chvíli nezajímalo, ani ta hloupá přezdívka.
,,N-no...první týden školy asi pořád - jednou denně. Od tý doby, co jela s náma v kupé, když jste nás vy...vyhodili..."
,,Na to už zapomeň. Co bylo, to bylo, jo...navíc jste se urazili vy dva s Terezou, ne? Taky jsme na to zapomněli."
,,Já mám ale pocit, že nás pořád ignorujete. Ta nevraživost mezi námi je pořád a pořád si myslím, že spolu Nebelvír a Havraspár soupeří."
,,No, je pravda, že holky se moc nesnesou..."
,,Ne jenom holky - Honzina mi jednou hodil do polívky pulce", řekl se smutným úsměvem ,,a Pavel po mě chce na Bylinkách pořád házet hlínu."
Honza polknul. Nevěděl, co na to říct, ten kluk mu osobně připadal - v pohodě.
,,Ale abych nezapomněl, Bára mi psala dneska. Po dvou měsících. Pojď se mnou, jestli chceš."
Tomáš ho vzal dovnitř a ihned ho vedl k sobě do ložnice. Místnost byla poměrně velká, se čtyřmi postelemi. Barvy převážně modré, u jedné postele visely plakáty mudlovských zbraní nebo vojáků. Podal Honzovi kus šedého papíru, na jednom konci ohořelého. Nesmyslný obsah milostného vyznání kruťasky Báry ho absolutně nezajímalo, pouze hledal nějaké stopy.
,,Jestli tu sovu náhodou odchytla nějaká úřední organizace, měla by mít někde obrázek, který vystihuje danou zemi! Sice je to malá šance, ale..."
,,Jo, něco tam je, hele! Když se podíváš na zadní stranu, tak tady dole je nějaká mrňavá hlava, ale nepoznám, kdo to je."
,,To vypadá jako...jako Drákula! Bára je v Rumunsku? Co tam dělá?! Musíme to jít říct Brumbálovi!"
,,Jasně", přikývl roztržitě Tomáš a vzal dopis s sebou ,,jdeme hned!"
,,He", zasmál se krátce Honza ,,vypadá to, že Nebelvír a Havraspár nakonec spolupracují."
Dole se u ohniště se už shromažďovali někteří studenti. Tomáš došel k jedné dívce.
,,Můžu tě o něco poprosit, Sáro?"
Dívka s krátkými červenými vlasy se na něj s úsměvem podívala. ,,Jasně, tak říkej."
,,Jestli se tady objeví Gitty, řekni, že nevím, kdy přijdu. A taky ať na mě počká tady ve společenské místnosti, jestli mě...jestli..."
,,Jestli co?" ptala se dychtivě Sára. ,,Že vy dva spolu něco máte?"
,,Proč...co..ne..."
To neznělo moc přesvědčivě, řekl si zase v duchu Honza.
,,Já to věděla", zapištěla a začala skákat na jedné noze. ,,Gááábi, mám drbyyyy!" Pak letěla do jednoho kouta, kde seděly její kamarádky nebo spolužačky a začala jim něco brebentit. Všechny se začaly hihňat nebo pokukovat po Tomášovi. Ten zrudnul a Honzovi rukou naznačil, aby ho okamžitě následoval ven.
diky moc, oplatila som ti to - 138